Víte, co nám tady nejvíc vadí? Na plné čáře vyhrává hromadná doprava v Dublinu (ale v dalších městech v Irsku to prý není lepší). Ve zkratce: je to příšerně drahá a nespolehlivá záležitost. Dobíhání metra, které v Praze jezdí každou minutu a půl, mi tady přijde naprosto mimo realitu. Tady nemá smysl nic dobíhat, protože to stejně jede tak nějak, jak se povede. Jízdní řády tady berou dost nezávazně.

Vzpomínáte si na vtip, jehož pointou je, že do jakkoli plného autobusu se vždycky ještě jeden člověk vejde? V Česku to zkoušeli se studenty a do jednoho autobusu jich nacpali 225.

V Irsku pro takovéto vtipné úvahy nemají pochopení. Do jednoho autobusu se tady vejde přesně tolik lidí, pro kolik je takový autobus vyrobený. To prakticky znamená počet sedaček v horním patře dvoupatrového “double deckeru”, kde se nesmí stát, protože strop je nižší (i když Klára nemá problém), na schodech se taky nesmí stát, takže můžeme už jen připočíst počet sedadel v dolním patře plus asi dvanáct lidí, kteří smí stát v prostoru pro kočárky (v naprosté většině jezdí v Dublinu nízkopodlažní autobusy) – pokud takový kočárek zrovna nejede.

To, že autobus naplnil svoji kapacitu, poznáte tak, že ani nepřibrzdí, když na něj máváte ze zastávky. A pokud zastaví, protože někdo vystupuje, smí nastoupit přesně stejný počet lidí, kteří vystoupili. Mimochodem, mávat na autobus je celkem kumšt.

Výsledek obrázku pro waving on bus stop

Nedávno na zastávce stály asi tři páry včetně nás. První autobus nezastavil, druhý zastavil a vystoupil z něj právě jeden člověk. Řidič nám oznámil, že pouze jeden člověk smí nastoupit. Jelikož nikdo nechtěl opustit svého partnera, autobus zase odjel. Jedna dvojice pak rezignovala a jela raději taxíkem (“chytat” na ulici taxíka je tu velmi běžné).

Pokud máte “Leap card”, což je místní čipová karta pro levnější dopravu, dá se vejít s řidičem do konfliktu tak, že si ji “pípnete” – tedy zaplatíte – i přesto, že vám tvrdí, že vás nevezme. Řidič bude pekelně nepříjemný (ale stejně jeho irčanským nadávkám asi nebudete rozumět), ale pravděpodobně vás z autobusu už nevyžene – ale je to bez záruky.

Jízdní řády

Kdysi jsem se v Praze pozastavil nad složitějším výpočtem přesného příjezdu autobusu.

Asi 70 procent zastávek je malých, kde není vůbec nic, je to jenom žlutá tyč. Na větších zastávkách blíž centra se píše, kdy autobus odjíždí z výchozí stanice a jak přibližně dlouho mu trvá celá cesta. Takže z toho můžete zkusit spočítat, kdy asi přijede. Ale nevyjde to. A většinou to není chybou ve výpočtu, ale mnoha dalšími okolnostmi. Někdy to vychází v pátek, kdy tu většinou nejsou kolony, protože většina lidí pracuje z domova.

Na větších zastávkách je digitální tabule s reálnými časy příjezdu dalších spojů. V praxi to vypadá tak, že tam třeba deset minut visí, že autobus přijede za tři minuty. A pak se to skokově změní o třináct minut na jednu nebo druhou stranu.

Jak se v tom orientují starší lidi bez chytrých telefonů, kde alespoň trochu fungují Google mapy, a oficiální aplikace se skoro reálnými časy odjezdů, nevím. Ale všimli jsme si, že chodit včas se musí asi jenom na úřad a k doktorovi – a to je skoro celodenní výlet, protože musíte vyrazit zhruba dvě hodiny před plánovanou schůzkou – a za tu dobu tam většinou dojdete i pěšky. Sportu zdar.