Nebylo to snadné, ale získali jsme nájem. Mysleli jsme si, že v Praze je to s bydlením špatné. A v Brně taky. Ale tady v Dublinu získalo slovní spojení “bytová krize” úplně nové rozměry.
Našim výchozím stanovištěm byl byt našeho známého Simona, se kterým jsem se setkala v Bratislavě na fundarisingové konferenci. Se svým synem Harissonem pronajímá jeden pokojík jeho dvoupokojového bytu přes RBB. Jako základní tábor to bylo skvělé a jsme velice vděční, že jsme tam mohli být, Simon nám velice pomohl. Z týdne a půl našeho  pobytu u něj byl navíc týden v Kanadě, takže jsme měli byt jen pro sebe.  Akorát to měl od něj Martin do práce asi hodinu a půl cesty, jelikož je to úplně přesně na opačné straně města.

Obešli jsme samozřejmě spoustu bytů. Je celkem zarážející, za jak mrňavé ušmudlané ulepené krcálky si nájemci klidně řeknou o peníze. A o jaké peníze! Ale pak jsme našli ten pravý. Je velice blízko Phoenix parku, největšího městského parku v Evropě (ale zatím jsme tam nebyli).

Stačilo být lepší než dalších asi 80 lidí a byt je náš. K tomu jsme potřebovali reference od lidí, u kterých jsme bydleli dřív. Tímto velice děkujeme Lucii Medové, která nás do nebe vychválila, ačkoli jsem jí rozbila litinový hrnec. Simonovi se naše realitní agentka nedovolala, protože byl zrovna v Kanadě a měl tudíž hlubokou noc, ale zato Ráďovi ano. Ráďa řekl, že s námi nikdy nebyly žádné problémy, a bylo to. A významně taky pomohlo, že Martin pracuje v IBM. Dojíždění se mu tím smrsklo na půlhodinku.

Náš byt má přibližně 60 metrů, je v něm parádně světlý kuchyňoobývák, ložnice, koupelna s vanou a dvě takové jako spíže. V jedné bydlí obrovský bojler, který tu a tam strašidelně vrčí.