Cork

Minule jsme akorát zvládli dojet do chatičky a opravit okno. Další den jsme se vydali objevovat druhé největší irské město Cork. Kdysi jsme byli v Máslovicích u Prahy v muzeu másla, a tak jsme se byli podívat, jak vypadá místní alternativa. K porovnání těchto dvou kulturních subjektů bychom jenom dodali, že v Máslovicích se máslo nikdy nedělalo, kdežto v Corku se dělá dodnes a vyváží do celého světa, takže ho tam prožívají tak nějak víc. A. se nejvíce líbily fotky šťastných kraviček. Klára se těšila na ochutnávku, která se nekonala jednak kvůli pandemické situaci, a také proto, že degustace nebyla nikdy součástí expozice. Hned vedle je 132 metrů vysoká Shandon Bell Tower, kde se u vstupu paní trochu divila, že nahoru chceme i s A. a jejím olbřímím plyšovým opičákem, ale s pokrčením ramen od nás vybrala vstupné a ukázala nám cestu.

Nutno dodat, že spíše než nerovné a točité schody nás překvapily trámy, které bylo potřeba přelézt, podlézt a prosmýknout se dál.

A. prokázala, že není klaustrofobní a tvrdila, že jediný, kdo se cítí nekomfortně, je opičák. Ale vůbec  nejhorší je, jak je táta zpocený.

Nahoře byl krásný a větrný výhled, ale Martin byl z nějakého důvodu spíš v přízemní náladě. K tomu začalo i mrholit (což je tu podle našich kamarádů, kteří tu tři roky žili, něco tak běžného, jako v Česku řepka na polích), a tak jsme přeběhli řeku do tradičního dvě stě let fungujícího Anglického trhu, jehož hlavní předností je, že je zastřešený.

Pohled na všeliká cizokrajná jídla v nás probudil chuť na něco exotického, a tak jsme si v okénku vedle objednali párek v rohlíku. Bylo vidět, že Cork je vhodným místem i pro čerstvé absolventy, protože tak přesně kluk, který se pokoušel nacpat párek do rohlíku, vypadal. Je neuvěřitelné, že spolu s přidáním homeopatického množství kečupu a hořčice mu to trvalo dvacet minut. Uspěl z poloviny, druhá půlka párku čouhala ven. Na jeho obranu, s rohlíky se tu člověk nepotká ani v polských sklepích (sklep znamená polsky obchod - pozn. red.). Martin zavýskl: "Pikador" a dostal home sick (stesk po domově) a ještě větší hlad. A celá tahle zábavná show stála jenom čtyři eura.

Kulinářská vsuvka: jinak jsou tu samozřejmě mnohem častější hot dogy, kdy je rohlík nebo spíš menší bageta naříznutá na půl a párek či klobása vložna dovnitř.

Další na programu bylo objevování místní kavárenské kultury. Jelikož poslední dobou pijeme výhradně světlou filtrovanou kávu, zamířili jsme do podniku zvaný Filtr, který naprosto dle očekávání v nabídce filtrovanou kávu nemá. Vysvětlili nám, že mají zbrusu nový presovač a že ho příliš rádi používají.

V druhé kavárně, která naši oblíbenou metodu přípravy inzerovala v menu, baristka zbledla, a se slovy, že zkusí najít někoho, kdo to umí, odešla. To se jí skutečně podařilo a její kvalifikovanější kolegyně nám připravila obstojný kávový zážitek.

Posilnění kofeinem jsme vyrazili do Crawford Art Gallery, kde na nás nejvíce zapůsosbily striktní covidová opatření na toaletách.

Za řeč by stály i jiné exponáty, ale žádný v nás nezanechal ten správný rozporuplný dojem, nutící nás zamyslet se nad životem a společností.

Obrázek v záhlaví: wikimedia.org