I letos oslavil irský Lidl začátek července (a tedy i prázdnin) velkou slevou školních uniforem. Děti sice fyzicky ve škole už dlouho nebyly a vedou se diskuze, zda se do škamen vrátí už v září, nicméně nic vás při vidině dvou propršených měsíců nepotěší tolik jako představa, že si zase budete moci obléct školní stejnokroj.

Zdroj: lidl.ie

Zatímco v Praze byla druhého července první tropická noc (noční teploty nad dvacet stupňů), v Irsku jsme od začátku června (kdy jsme mohli jen 2 km od domova) měli jen jeden tropický den (dvacet dva stupňů). No, moc si to nemalujte, skoro jsme se roztekli.

Kavárny už jsou naštěstí otevřené, pokud je možné mít tam stolky dva metry od sebe. Byli jsme na první kávě vevnitř minulý víkend a tak nás ta zkušenost překvapila, že jsme skoro nevnímali, že náš oblíbený podnik změnil majitele, logo a hlavně pražírnu. Mělo nás to trknout, že když jsme v kavárně úplně sami, asi se tam neservíruje taková lahoda jako dřív.

Rozhodli jsme se proto vyrazit na Howth, kde máme další oblíbenou kavárnu, ve které jsme přes půl roku nebyli. Tentokrát jsme jeli jako normální chudí východoevropané sockou. V té se tu už dva týdny povinně musí nosit roušky.

Zavádění roušek tu proběhlo v několika fázích. Nejdřív se to přikázalo všem pasažérům, ale ukázalo se, že neexistuje zákon, kterým to lze vynucovat. Tak byl o týden později přijat i zákon, ale asociace řidičů autobusů řekla, že řidič není povinen to požadovat.

Tento týden se začalo uvažovat, že podobně by se mohly roušky povinně nosit i v obchodech a dalších vnitřních prostorách.

Ale zpátky k naší kavárně na Howthu. Ta nezměnila majitele ani pražírnu, ale velikost kelímků, takže byla hodně slabá, ale zato hodně vodová. Rozhodli jsme se tedy raději vydat do přírody, jelikož poloostrov Howth má krásnou turistickou trasu kolem pobřeží, akorát není úplně kočárková.

Další den jsme se rozhodli vyrazit do Dún Laoghaire (čti dun LEER-ee) a po zkušenostech s prosekáváním se bujnou vegetací se jen projít po pilířích v přístavišti.

Naše další oblíbená kavárna nebyla takové zklamání jako dvě předchozí, ale popravdě si umíme udělat lepší kávu doma. Naštěstí Martin přes ulici spatřil otevřené prázdné kadeřnictví, takže se rozhodl nečekat další dva měsíce na kadeřnici v Hodoníně.

Martin se tady v Irsku už jednou stříhal, ale nemělo to velký úspěch, protože nevěděl, jak se řekne "prostříhat" a tak zkusil říct "make it less bushy" (udělejte to méně husté/křovinaté), což úplně nedopadlo. Náš místní kamarád Carl ale říkal, že to nebyla chyba toho kadeřníka ani problém jazykové bariéry, že je to prostě nemožný úkol.

Kvůli hygienickým opatřením musel mít Martin celou dobu roušku, holič obličejový štít a vše se pořádně dezinfikovalo. Oba vypadali trochu nervózně a holiči se viditelně třásly ruce, asi vzrušením, že má úplně novou klientelu a ještě po takové době.

Od pondělí nám měli otevřít i hospody, které nejsou zároveň stravovacím zařízením, ale to se o tři týdny odkládá, protože je každý den v Irsku mezi deseti a třiceti novými případy. Nám to moc nevadí, protože takové podniky jsou většinou spíš hlučné a stísněné a my aktuálně preferujeme pivo v parku a nahánění bublin z bublifuku. Těšíme se na české hospody s venkovním hřištěm, tenhle objev sem bohužel ještě nedoputoval a oboje je tu zbytečně striktně oddělované. Nebo sem možná doputoval, ale pořád pršelo, tak to zase zrušili.