“Pasová kontrola, připravte si prosím svůj pas” skví se nápis na letišti a já v ruce žmoulám občanku a cítím, že rychlost tlukotu srdce se mi zdvojnásobila. Že už bych ani do toho Dublinu neodletěla?… pomyslím na pas pečlivě uložený v šuplíku. Po úspěšném absolvování pasové kontroly si musím na chvíli sednout a vydýchat to. Tak přece poletím!

Dešťovými legendami opředený ostrov na západě Evropy mě překvapil. Když přistáváme, do okýnka letadla se vkrádají sluneční paprsky. Prolítne mi hlavou: “nevzala jsem si opalovací krém!” Možná to bylo tím aprílem, nebo jsem měla až moc předsudků vůči irskému počasí, ale během celého víkendu pršelo jen dvakrát.

Martin mě vyzvedl na letišti a dokonce zajistil odvoz autem až domů! Byla jsem tak ušetřena bloudění a chaotického pobíhání po dublinských autobusových zastávkách.

Není jazyk, který byste v Dublinu neslyšeli. Multikulturalita a pohodová nálada místních mě příjemně překvapily. Lidé jsou tu na sebe milí, pozdraví vás a přidají úsměv, omluví se, i když nejsou viníkem kolize. Řekla bych ne České Budějovice, ale Dublin – to je město, kde by chtěl žít každý… Na základě doporučení, co vidět v Dublinu, jsem si nechtěla nechat ujít Merrion Square – náměstí se spoustou barevných gregoriánských dveří. No, o barevnosti dveří jsem měla jiné představy. Jestli nutně nepotřebujete splnit počet kroků doporučený chytrou aplikací, běžte se projít k Dublin Castle a na chvilku se posaďte v hradním parku. Cestou to můžete vzít přes National Museum of Ireland, další z míst, které stojí za návštěvu. Je otevřeno do pěti hodin odpoledne a vstup je tam zdarma. Jen tam přijďte včas, né jako já – za 5 minut zavíračka. Tak jsem alespoň zašla na výstavu do Národní knihovny, která sídlí hned vedle. Tu si s klidem nechte ujít.

Martinovi kolegové z práce po práci.

Pokud máte jako já rádi různá zákoutí a uličky s malými stylovými domečky, ve čtvrti Temple bar se vám bude líbit. Je tu jedna hospůdka vedle druhé, každá má svůj jedinečný look (styl). Koncentrované množství turistů oblíbenost této čtvrti potvrzuje. Někteří jen prochází, jiní se staví na jednoho dva Guinesse… Toho mého jsem měla o několik ulic dál, v menší nenápadné hospůdce, která se ale při vstupu dovnitř proměnila v malý pivní svět plný různých zákoutí.

Irové si rádi zajdou s přáteli do hospody, v pátek je to skoro povinnost. Mladí i staří, hipsteři i elegantní dámy, každý s pivem v ruce. Pokud nejste kliďasi jako já, může se vám stát, že přijdete domů ve dvě ráno a jste rádi, že jste strefili ten správný vchod, protože cihlové domečky, které jsou si podobné jako vejce vejci, mohou docela zmást. To je moment, kdy barevné dveře oceníte nejen vy, ae hlavně vaši sousedé.

Klárka s Martinem nejsou žádní domácí povaleči. Na internetu jsem se dočetla, že poloostrov Howth stojí za návštěvu a zařadila si jej do seznamu, co v Dublinu rozhodně nevynechat. Na ten si vyhraďte celý den! My jsme se zapomněli doma, takže jsme ho vynechali, ale vydali jsme se místo toho na společný nedělní výlet do Killiney a to pro mě byla trefa do černého. Za jedno odpoledne zvládnete jak procházku po pláži, tak si na kopci vychutnávat skvělý výhled na Dublin. Kamínková pláž skrývala poklady a i když to bude další kýč, na který se mi doma bude leda tak prášit, pár památečních kamínků jsem si od moře odnesla. Nebýt 10 stupňů Celsia, asi bych zula boty a pro ten pocit si vlezla do moře. No, ale ani těm psům, co pobíhali okolo, se do vody nechtělo! Plynule jsme z pláže vystoupali na kopec, kde se rozkládal park a odkud byl dechberoucí výhled do širokého okolí.

Martin měl pochopení pro moje rozmary a s trpělivostí mi věnoval několik fotek, byť ho to asi stálo přemáhání vzhledem k mé “neodolatelné” čelence.

Protože v podobných článcích nesmí chybět alespoň jeden gastro odstavec, nemůžu nezmínit výborné domácí burgery, které jsme si udělali. Dle chuti a potravinových preferencí jsme si do pečiva naskládali hovězí maso, smažené vajíčko, sýr, cibuli, okurek, hořčici, avokádový dip. Jako doprovod se podával domácí sálat Coleslaw. Burger byl monstrózní a zápasila jsem s ním po všech stránkách. Udělat si domácí burgery rozhodně doporučuji, už jen jejich příprava je fajn společná aktivita, u které zažijete legraci. Jen je nejezte na noc (a necpěte se před tím brambůrkami).

Užili jsme si i domácí pohody a tak jsem zase po nějaké době viděla pár dílů Červeného trpaslíka. Zachumlaná do deky, s horkým čajem – občasné lenošení má své kouzlo… Navíc Klárka a Martin jsou skvělá společnost. Pokud váháte, jestli se do Dublinu podívat, kupte si letenku.