Po necelých třech hodinách letu jsme hladce přistáli na letišti v Dublinu a víte co? Nepršelo! Dokonce bylo polojasno. Takže úplně první dojem byl prima. Neprší tu pořád, jak jsme se báli.

Následovala asi půlhodinka v odbavovací frontě (znáte to, otevřeli si letiště a začali jim tam lítat lidi), dokonce hlásili, ať jsme trpěliví, že je nás tam moc. Na takové tlačenice nejsou zvyklí. A pak už jsme naskočili do dvoupatrového autobusu a za sedm éček se asi 15 minut svezli do East Wall, kde momentálně bydlíme.

Probíhalo to pěkně podle plánu, náš kamarád Simon nám nechal na dvěřích locker, poslal nám k němu kód, takže jsme za chvíli byli v bytě, který obýváme spolu s ním a jeho sedmiletým synem Harrisonem. A jsme velice vděční, že tady můžeme být, protože slovní spojení “bytová krize” tady nabývá zcela nových rozměrů. Ale o našich prohlídkách upatlaných předražených kamrlíčků až jindy.

Vyrazili jsme na kávu a seznámit se s městem. Do centra to máme pěšky zhruba půlhodinku kolem vody. Podotýkám, že pořád ještě nepršelo, jen tady fakt hodně moc fouká od moře. Takže až za náma pojedete na návštěvu, rozhodně si vezměte čepici. My jsme si je hned další den svištěli koupit do Lidlu. 

Chtěla jsem při téhle naší procházce najít nějakou mrňavou hospodu a dát si tam pivo, a taky se nám to povedlo. Kousek od muzea leprikónů (Irové jsou asi jediný národ, který poořád bere víly a skřítky dost vážně) jsme zapadli do milého podniku se starým barmanem a dali si nějaký red ale. Přiznávám se, nemám Guinness ráda. Vůbec. 

V East Wall (tam, co bydlíme) se hodně staví. Jeřáby jsou při západu slunce obzvlášť malebné. Většinou se tu hodně honí mraky, ale rozhodně tu celé dny neleje (aspoň nám tu za celý první týden sprchlo jen párkrát, a to ještě lehce). Takže zatím dobrý.