Rodičovská návštěva

Pořád ještě tomu nemůžu uvěřit. Moji rodiče k nám opravdu přiletěli na návštěvu. Neuvěřitelné je to mimo jiné z těchto důvodů:
- Ani jeden z nich neumí ani slovo anglicky, jako většina jejich vrstevníků, do kterých lili spíš ruštinu.
- Nikdy neletěli letadlem (pokud nepočítáme společný vyhlídkový let nad Skalicí asi před 28 lety a tatínkovu cestu z Brna do Karlových Varů, která se uskutečnila asi před 35 lety).
- Moji rodiče v posledních letech nijak zvlášť necestují. Cestovali víc, když byli mladší. Celkem to chápu, taky jsem vlastně ráda doma.
- Mamka se u nás v Praze za dva a půl roku nebyla podívat, protože Praha je prostě moc daleko a když už tam tatínek párkrát jel, vyrážel moc brzo a měl tam jiný program.
- “Co tam budeme dělat, vždyť to je prostě město jak každé jiné. Baráky jsou aj tady.”
- Návštěvy ubytováváme na komfortních nafukovacích matracích, ale pořád jsou to jen nafukovací matrace. Každý má nejraději vlastní postel.
Ale jednoho dne moje sestra zavolala mamce, že našla levné letenky z Bratislavy do Dublinu, je to jen na tři noci, a jestli by pohlídala holčičky. A než hlídat holčičky, to je lepší si udělat výlet sami, že jo. Takže letenky byly sestře odebrány a rodičové se začali připravovat na cestu. Švagr koupil letenky, teta a strýc k šedesátinám přispěli na cestu, brácha poskytl nesmírné množství cenných rad, jelikož má nacestováno nejvíc z celé rodiny… Každý se nějak zapojil, takže naši nakonec opravdu významně vykročili ze své komfortní zóny a přijeli.
Letadlo z Bratislavy odlétalo v 7:45, dost brzo, ale naštěstí máme hodnou známou, která tam rodiče svezla. S pomocí ostatních cestujících odbavili kufr s litrem slivovice a v 9:35 dublinského času už jsem se s nima vítala na letišti.
K obědu jsme si dali fish and chips a vyrazili do víru velkoměsta. Doubledeckery, řeka Liffey, krása střídá nádheru… Po procházce jsme si i s Martinem dali sraz v hospodě, jelikož ochutnat Guinness je prostě povinnost.
Spaní na matracích prý kupodivu nebylo zas tak špatné. Po palačinkové snídani jsme si vyšli na procházku do Phoenix parku za srnečkama a udělali si zastávku v čajovně. K obědu byly burgery a odpolení program byl dělený. Pánové navštívili pár kostelů a pak muzeum whisky, teda spíš degustovali, a my s mamkou jsme byly shopovat. V Temple Baru jsme spolu zašli na polévku z mořských plodů, a byla teda vážně moc povedená.
V sobotu po pravé irské snídani (vajíčko, klobása, fazole a toust) jsme jeli vlakem do Dún Laoghaire (čti “dan líry”), příjemného přímořského městečka, a odtamtud ještě na poloostrov Howt, jelikož mamka chtěla vidět útesy. Nachodili jsme nakonec víc, než jsme čekali, ale odpočinuli jsme si při mši. A na závěr jsme si ještě udělali pořádné hovězí stejky.
K našemu velkému překvapení od našeho domu v neděli první autobus vyráží až v půl deváté. Když někdo potřebuje být na letišti v sedm, jde se tam dostat včas leda taxíkem, nebo musí mít k dispozici nejhodnějšího zetě, který si půjčí GoCar a hodí je tam. V Dublinu zavedli self check-in, něco jako samoobslužnou pokladnu, se kterým nám ochotně pomohla milá slovenská spolucestující do Bratislavy, které se rodičové chytili jako klíšťata a zmizeli.
Mám velikou radost, že si naši udělali takový výlet. Nebylo to snadné, museli projevit dost odvahy a jsme moc rádi, že to zvládli, jelikož jsme si to spolu náramně užili, i když to velice uteklo.
