Rodičovská návštěva

Pořád ještě tomu nemůžu uvěřit. Moji rodiče k nám opravdu přiletěli na návštěvu. Neuvěřitelné je to mimo jiné z těchto důvodů:

1. Ani jeden z nich neumí ani slovo anglicky, jako většina jejich vrstevníků, do kterých lili spíš ruštinu.
2. Nikdy neletěli letadlem (pokud nepočítáme společný vyhlídkový let nad Skalicí asi před 28 lety a tatínkovu cestu z Brna do Karlových Varů, která se uskutečnila asi před 35 lety).
3. Moji rodiče v posledních letech nijak zvlášť necestují. Cestovali víc, když byli mladší. Celkem to chápu, taky jsem vlastně ráda doma.
4. Mamka se u nás v Praze za dva a půl roku nebyla podívat, protože Praha je prostě moc daleko a když už tam tatínek párkrát jel, vyrážel moc brzo a měl tam jiný program.
5. “Co tam budeme dělat, vždyť to je prostě město jak každé jiné. Baráky jsou aj tady.”
6. Návštěvy ubytováváme na komfortních nafukovacích matracích, ale pořád jsou to jen nafukovací matrace. Každý má nejraději vlastní postel.

Ale jednoho dne moje sestra zavolala mamce, že našla levné letenky z Bratislavy do Dublinu, je to jen na tři noci, a jestli by pohlídala holčičky. A než hlídat holčičky, to je lepší si udělat výlet sami, že jo. Takže letenky byly sestře odebrány a rodičové se začali připravovat na cestu. Švagr koupil letenky, teta a strýc k šedesátinám přispěli na cestu, brácha poskytl nesmírné množství cenných rad, jelikož má nacestováno nejvíc z celé rodiny… Každý se nějak zapojil, takže naši nakonec opravdu významně vykročili ze své komfortní zóny a přijeli.

Letadlo z Bratislavy odlétalo v 7:45, dost brzo, ale naštěstí máme hodnou známou, která tam rodiče svezla. S pomocí ostatních cestujících odbavili kufr s litrem slivovice a v 9:35 dublinského času už jsem se s nima vítala na letišti.

K obědu jsme si dali fish and chips a vyrazili do víru velkoměsta. Doubledeckery, řeka Liffey, krása střídá nádheru… Po procházce jsme si i s Martinem dali sraz v hospodě, jelikož ochutnat Guinness je prostě povinnost.

Spaní na matracích prý kupodivu nebylo zas tak špatné. Po palačinkové snídani jsme si vyšli na procházku do Phoenix parku za srnečkama a udělali si zastávku v čajovně. K obědu byly burgery a odpolení program byl dělený. Pánové navštívili pár kostelů a pak muzeum whisky, teda spíš degustovali, a my s mamkou jsme byly shopovat. V Temple Baru jsme spolu zašli na polévku z mořských plodů, a byla teda vážně moc povedená.

V sobotu po pravé irské snídani (vajíčko, klobása, fazole a toust) jsme jeli vlakem do Dún Laoghaire (čti “dan líry”), příjemného přímořského městečka, a odtamtud ještě na poloostrov Howt, jelikož mamka chtěla vidět útesy. Nachodili jsme nakonec víc, než jsme čekali, ale odpočinuli jsme si při mši. A na závěr jsme si ještě udělali pořádné hovězí stejky.

K našemu velkému překvapení od našeho domu v neděli první autobus vyráží až v půl deváté. Když někdo potřebuje být na letišti v sedm, jde se tam dostat včas leda taxíkem, nebo musí mít k dispozici nejhodnějšího zetě, který si půjčí GoCar a hodí je tam. V Dublinu zavedli self check-in, něco jako samoobslužnou pokladnu, se kterým nám ochotně pomohla milá slovenská spolucestující do Bratislavy, které se rodičové chytili jako klíšťata a zmizeli.

Mám velikou radost, že si naši udělali takový výlet. Nebylo to snadné, museli projevit dost odvahy a jsme moc rádi, že to zvládli, jelikož jsme si to spolu náramně užili, i když to velice uteklo.