Staycation u Corku

Staycation u Corku

Letos jsme na dovolenou vyrazili o něco dříve než předchozí roky. Hlavně proto, že už jsme tři roky na žádné normální dovolené nebyli. Předloni jsme byly jen na prodlouženém víkendu v Galway a loni na pár dní ve středozemí, kdy ovšem Martin pracoval a Klára... ta je ve službe nepřetžitě. A taky je v červenci a srpnu kvůli velké poptávce neuvěřitelně drahé jakékoliv ubytování a hlavně i půjčení auta.

V Irsku se jako protiklad k vacation (dovolená, spíše zahraniční, protože tu v létě většinou prší), ujal pojem staycation (doslova něco jako zůstolená). My jsme s naší brzkou zůstolenou čekali, než vláda otevře muzea, galerie a zahrádky restaurací, protožr nic moc víc nepotřebujeme. A. stejně vevnitř neposedí a ač má gurmánský jazýček, je pro ni jídlo přeci jen hlavně prostředkem k tomu, aby měla energii na další skákání, běhání a houpání.

Letos jsme se rozhodli jet na jih do Corku, protože podle jisté početné skupiny místních je to nejkrásnější část Irska.

(Podle dalších podobně početných skupin je nejkrásnější Kerry, Mayo, Sligo, Donegal a další. Akorát Dublin, kde žijeme, tam nepatří.)

Martin půjčil auto (tentokrát malou Škodu Fabii, kde v přihráce ještě našel ověřovací protokol z Mladé Boleslavi), naložil ho po střechu věcmi, které by zvláště A. mohla během týdne potřebovat (tedy úplně všechno, co máme doma, a něco dvakrát) a vyrazili jsme po placených úsekových dálnicích na jih. Prvním překvapením bylo, že jsme po cestě nepotkali ani jednu benzíku a nebo billboard. To značně redukovalo čúrací zastávky (benzinky) a vizuální smog (billboardy). Jedinou zastávkou zůstal  národní hřebčinec s nádhernou japonskou zahradou, kde A. poprvé pohladila koně, a ten se za odměnu pokusil za hlasitého povzbuzování přístojících ukousnout hlavu její panence .

Také jsme se na informační ceduli dozvěděli, že kavka obecná se irsky píše Cág. Ví Bůh, jak se to čte.

Překvapilo nás to podobně jako skoro jakékoliv jiné slovo v irštině. A. si z nedostatku podnětů na zbytek cesty zdřímla a tak jsme k večeru zdárně dorazili do místa našeho ubytování. Tam nás čekal milý uvítací dopis se všemi instrukcemi.

Shodli jsme se (včetně A.), že tolik textu rukou už jsme roky nenapsali. A hned nám bylo jasné, co musíme okamžitě udělat.

Pořádně vyvětrat, protože chatička měla dvě ložnice, dva a půl obýváku a kuchyň, ale vlhkost se nezapřela na první počuch.

Martin ve větší ložnici objevil, že plastové okno nejde pořádně zavřít a netlumí tedy ani hluk projížějících aut, ani nízké noční teploty, a rychlým výpočtem dospěl k závěru, že když to hned nahlásí majitelkám, tak to bude opravené asi za dva tři týdny, kdy už, jak správně tušíte, budeme zpět na druhém konci Irska. Podobnou zkušenost jsme už totiž udělali v našem úplně prvním ubytování v Dublinu. Martin prošmejdil celý dům a rozhodl se, že to vyřeší sám. Snesl si k oknu všechno nářádí, které objevil (polorozbité štípačky a velkou baterku) doplňěné o část příborníku. Chvíli se po domě ozývalo jenom jeho tlumené nadávání ve čtyřech světových jazycích a půl hodině se slavnostní zavýsknutím úplně zpocený oznámil, že je to opraveno, ale že o tom už nikdy nechce mluvit.

Pokračování příště.

Foto v záhlaví: irishtimes.com