Zapařená Drogheda

Zapařená Drogheda

Nejvyšší formou života je člověk a nejnižší formou života je člověk, který si hraje s vláčky.

(Holly, Červený trpaslík)

A jelikož já (Martin) se směle řadím k té druhé kategorii životních forem, vyrazili jsme s Klárou jednoho nedělního ráno na výlet… Vlakem. Parním.

Nejdřív jsme zaskočili na místní snídani. Pokud někdy pojedete do Irska, tak nám prosím přivezte chleba, ale hlavně si někde dejte místní slaninu. Je úplně jedno, jestli v rámci Irish full nebo half breakfast (irské celé nebo poloviční snídaně), a nebo s palačinkami. Je totiž skvělá úplně všude a se vším.

Ale zpět k tomu vlaku – v Irsku se poměrně hodně věcí dělá komunitně a neziskově (muzikály, místní bláznivé sporty, na všechno tu mají nějaký neziskový klub – asi proto, že jinak by všechno prosázeli). Railway Preservation Society of Ireland (něco jako muzejní společnost železniční dopravy) vypravuje vlaky v létě přibližně jednou za čtrnáct dní na různá místa. Jediný termín, který nám vycházel, byl výlet tam a zpět do Droghedy (čte se to Drohedy). Je to druhé největší a jedno z nejstarších měst v Irsku, akorát tam ale skutečně “chcípnul pes”. Když jsme se zmínili před někým z místních, že se tam chystáme, všichni nejdřív udělali kyselý obličej a pak se ptali, proč proboha jedeme zrovna tam. Ale to je tak, když je cíl cesta, že jo.

Našel jsem si o Droghedě hodně informací, mluvil s pár lidmi, kteří tam byli a všichni potvrdili, že tam skutečně nic není. Proto jsme se rozhodli si tam půjčit GoCar (něco jako Rekolo, akorát je to auto) a dojet do devět kilometrů vzdálené UNESCO lokality Brú na Bóinne (hrobky starší než Stonehenge a egyptské pyramidy). Nicméně tohle auto mělo s předchozím pronajímatelem nehodu, takže nám GoCar částečně zaplatil výše zmíněnou snídani jako kompenzaci a my jsme byli nuceni vymyslet alternativní program.

Cesta vlakem byla super (asi tak jako každým jiným vlakem, akorát občas se kolem okna prohnal oblak páry, přeci jen to byl parní vlak, že), vagony byly trochu starší (asi jako v Česku pět let zpátky) a v půlce cesty byla tombola – pokud jste si výherní los nevytáhli, tak vám byl personálem podstrčen a vyhrál úplně každý. Takže máme plyšového králíka, knížku o parních vlacích a čokoládovou tyčinku.

Nicméně opravdové “hraní s vláčky” přišlo až když jsme přijeli do cílové stanice. Členové a dobrovolníci Railway Preservation Society of Ireland se pravidelně střídali v přikládání uhlí do kotle, čerpání vody a v tom, kdo je víc umouněný.

Po hodinovém programu na nádraží jsme se šli přesvědčit, jak to s tou Droghedou je (spoiler alert: Všechno, co jsme o ní slyšeli, byla pravda. Fakt tam chcípl pes). Našli jsme čtyři kostely, Magdaleninu věž, zbytky kláštera, Vavřincovu a Máslovou bránu (Butter gate – obě brány bývaly součástí městského opevnění ) a obchodní centrum, kterým jsme si chtěli zkrátit cestu, ale nakonec jsme se nemohli vymotat ven. Stáří tohoto města se projevuje zejména tak, že jsou tam velmi úzké uličky s obrovskými kolonami aut.

Pokud vás tento článek od návštěvy Droghedy neodradil, zpáteční jízdenka z Dublinu stojí asi šedesát euro, a to je investice, která se skutečně ani trochu nevyplatí. Lístky na parní vlak stály polovinu (ať žije neziskový sektor), ale člověk se musí smířit s rizikem, že bude stát uprostřed rašeliniště, jelikož všechny ostatní vlaky mají přednost. A pokud parní vlak musí dlouho takto čekat, tak mu možná dojde pára.

P.S.: Ta parní lokomotiva byla super!