Časový posun

Náš minulý rok měl o hodinu víc než pro většinu ostatních lidí. Čas jsme na hodinkách sice přeřizovali i při dovolené, ale pak jsme se vždy vrátili do rodného časového pásma.

Ale loni ne. Takže jsme při stěhování do Irska získali díky Raynairu o jednu hodinu navíc. Kdybychom jeli autobusem, tak bychom teoreticky loňský rok taky prodloužili, ale zároveň bychom přišli o dva dny, nejmíň třicet jedna šedivých vlasů a draze bychom zaplatili rehabilitace páteře. Vážně, cestovat do Irska autobusem není dobrý nápad podle mnoha lidí, kterým se to podařilo přežít.

Tu hodinu navíc jsme strávili čekáním na pasovou kontrolu na dublinském letišti. Ale stejně. Nemít jednu hodinu a mít jednu hodinu, to je přece rozdíl dvě hodiny.

167 hodin

Máme rádi pořad 168 hodin (až na některé ukňourané pasáže – Martin, a když Nora nemá hezké šaty – Klára). Ale v premiéře se vysílá kolem desáté, někdy i v půl jedenácté v neděli večer. Já vím, že to není zas tak pozdě, ale popravdě se nám párkrát stalo, že po náročnějším víkendu (zvláště po skákavém návratu přes D1 z jižní Moravy), jsme bdělí nevydrželi.

A ejhle, v Irsku se vysílá o hodinu dřív! (Místo D1 tu straší M50, ale my nemáme auto, takže nám to nevadí.)

Ale když zatoužíme po aktuálním večerním zpravodajství, tak to v místních šest večer spíš nestíháme.

Irské slunce

Východy slunce v Dublinu (když je jasno a neprší) bývají krásné. Řekl bych, že hezčí než u nás, ale spíš je to tím, že tu slunce vychází tak nějak jinak.

Například včera vycházelo v 8:26, kdežto v Praze v 6:50. No, není to čistá hodina posun. A zapadá o něco později, ale jelikož jsme malinko víc na severu, délka dne není úplně stejná jako v Česku.

Včerejší zatmění měsíce jsme měli o hodinu dřív, takže jsme se rozhodli nevstávat. Vypadalo to tady prý takhle:

Budík, který nechce cestovat

Pokud budete někdy cestovat do jiného časového pásma, neudělejte stejnou chybu jako my a zkontrolujte si, jestli všechna vaše zařízení, která nějak pracují s hodinami, umí změnit časové pásmo.

Máme s sebou jeden rádiem řízený budík, který sice jde nastavit na místní čas, ale při dalším přijetí signálu se nastaví zpět na čas středoevropský. Nevydrží ukazovat irský čas dýl než hodinu. Prostě to má doma rád.

Mohli bychom ho sice obalit alobalem, aby signál nepřijímal, ale to bychom zase neviděli, kolik je hodin, že jo. Takže u něj máme cedulku s nápisem “Praha” cítíme se mezinárodně.