Možná jste slyšeli, jak se lidi na západě mají líp. To bychom nebyli my Češi, abychom si nad našim trpkým osudem nepostěžovali. A to teď učiníme i my. Ne proto, že bychom byli nespokojeni se svou situací. V Dublinu jsou prostě některé věci lepší a některé horší. A tady jsou ty horší.

Bankovní poplatky

Pamatujete si, jak se v Čechách žilo před příchodem nových “bezpoplatkových” bank s kvalitním bankovnictvím? Už je to pár let. Takže je možné, že nepříjemné vzpomínky a hlavně pocity postupně vybledly. Pokud si je chcete připomenout, přestěhujte se do Irska. Měsíční (resp. kvartální) poplatky za vedení účtu tu nejsou nijak neobvyklé. O tom, že si nastavíte limity na kartě, si můžete nechat zdát (to mají v režii výrobci karet). Naprostá většina bank otevírá v deset dopoledne a zavírá ve čtyři nebo v pět odpoledne – to z práce asi nestihnete, ale můžete si na to vzít dovolenou. Hurá.

(Naštěstí se dá kvalitně používat Revolut nebo N26).

Nevratné třídění

Mít jednu popelnici na tříděný odpad (papír, plast, hliník) a druhou na směsný opad vypadá jako vítané zjednodušení. V Irsku se třídí přibližně pětina plastového odpadu oproti tomu, co se vytřídí u nás. Dost času trávíme čtením hieroglyfů na obalech a instrukcí, kam je máme vyhodit.

Na druhou stranu se vůbec nemusíte namáhat taháním skleněných lahví od nápojů do obchodů na vrácení. Místní výrobci se evidentně rozhodli, že je lepší lahev rozbít, rozdrtit a z jejího “popela” nechat vyrobit lahev novou (asi mají rádi fénixe) než sloupnout etiketu a lahev vymýt.

Brambory

Máte rádi brambory? Banální otázka, člověk je bere tak nějak samozřejmě. Narychlo oloupané, chvilku uvařené s kmínem a podávané prakticky s čímkoli vás napadne? Tak na tom si tu nepochutnáte.

Nechápu, jak je to možné, ale irské brambory jsou kentus. Nemají naprosto žádnou chuť, ale co je horší, naprosto není možné je uvařit jinak, než že jsou po krajích rozvařené a uvnitř syrové. Zkusili jsme koupit brambory u Poláků, ale bylo to skoro stejné. Není to zrovna solidní bramborákový materiál.

Jediné řešení je koupit “baby brambory”, něco jako steakové brambory a nebo dělat bramborovou kaši.

Pečivo

Máme rádi chleba. Takový ten, co se prodává v Česku. Tak ten tady nemají. Místní specialita je “soda bread”. Chutná to přesně tak, jak to zní. Asi jako když si na český (aspoň 5 dní starý) český chleba nasypete hromadu jedlé sody. Koupili jsme si ho jednou a zvládli jsme sníst půlku. Normálně jídlo nevyhazujeme, ale tohle se nedalo. Jinak je tu hlavně bílé vekovité pečivo, ale v Tescu se dá koupit i něco normálnějšího se semínky. A už jsme si koupili kvasnice a mouku, tak si asi raději uděláme vlastní.

Domovní alarmy

Určitě vás někdy rozčílil (zpravidla špatně fungující) alarm auta zaparkovaného před vaším domem. V Dublinu alarmy houkají každou chvíli, akorát to nejsou alarmy automobilové, ale alarmy domovní. Díky místní zástavbě malinkých oddělených domů tu má každý svůj hlídací automatický systém. Z hlediska poruchovosti to vypadá, že se rozbije v každé ulici průměrně jeden alarm za dvacet čtyři hodin (naštěstí ne v noci, to i bezpečnostní systémy spí).

Nezapomeňme k tomu připočíst, že místní okenáři dělají svou práci neuvěřitelně špatně. Většina oken špatně těsní nejen teplo, zimu a průvan, ale i samozřejmě i hluk.

Oddělené kohoutky

Už jsme se o téhle záležitosti zmiňovali. Z jednoho kohoutku teče voda, která má asi tak 3° C a z druhého se dočkáte teploty kolem 75° C. Nedá se to smíchat. Můžete se opařit, nebo namrznout. Nic mezi tím. Naštěstí je to spíš ve starších zástavbách, u nás doma se toho nedočkáte, takže klidně můžete přijet.

Levotočivá zebra

Po jak dlouhé době se dá zvyknout na to, že se tu jezdí vlevo? A hlavně, že se musíte při přechodu silnice rozhlížet obráceně (nejdřív vpravo)? Ale asi si nezvykneme na to, že tu auta jezdí i na červenou. O cyklistech a chodcích ani nemluvě. Vlastně už to děláme taky.

Přestože tu jsou řidiči tolerantnější a většinou jezdí pomaleji (ono to v místních zácpách ani rychle nejde), cesta do obchodu pro chléb ze sody může připomínat přechod nepřátelského území plného nečekaných nástrah. Pokud budete čekat na všechny zelené na přechodech a stoprocentně bezpečnou cestu, můžete si být jisti, že do obchodu dorazíte až po zavírací době.

Irský cenový ráj

Konečně jsme pochopili, proč Irové věří na leprikóny. Tito skřítkové si totiž mají ukrývat zlato na tajných místech a pokud nějakého chytíte, tak vám prý možná prozradí, kde ukryl ten svůj poklad.

Když se podívám, jak se tu pohybují ceny nájmů (bydlet za třicet tisíc ve sdíleném bytě může být vlastně výhra), ceny za připojení k internetu nebo mobilních tarifů (ne, v Irsku to skutečně není lepší než v ČR), zdravotnictví (zdarma se vám tu podaří asi jen skonat) a hromadné dopravy (cesta autobusem do hospody vás může vyjít dráž než samotné pivo), tak se nedivím, že místní ze všeho nejvíc touží po skřítkovi s hrncem zlata. Jasně, platy tu jsou taky vyšší, ale zároveň minimálně půlku z něj dáte za výše uvedené služby.

Městská hromadná doprava

Znáte to, jak v Praze dobíháte metro, i když za 90 vteřin jede další? Tady nikdo nic nedobíhá. Nemá to smysl. Jízdní řády jsou orientační, takže váš autobus jel o deset minut dřív. Nebo jede o patnáct minut později, a když konečně přijede, řidič vám řekne, že je plno a že vás nevezme. A další jede za dvacet minut. Plus minus patnáct.

Nejlepší přítel človeka

Dublin je plný cedulí vybízejících k uklízení po svých psích mazlíčcích. Překvapivě jich tu na ulicích potkáváme velmi málo, ale zato to vypadá, jako kdyby byli vyšlechtění k extrémní produkci exkrementů, které po nich (i přes varování) nikdo neuklízí (možná dostávají místní národní fazolové pokrmy).

Nedaří se nám pochopit, jak v této situaci může být normální, že se místní obyvatelé nezouvají, když někam přijdou na návštěvu, nebo dokonce k sobě domů. Na výrobě přezůvek se zde skutečně zbohatnout nedá.

Takže jak vidíte, není to tady jenom fantastické a superskvělé. Ale stejně se nám tady docela líbí, takže tady ještě nějakou dobu zůstaneme.