Vlevo, jasně. Vypadá to celkem jednoduše, ale rozhlížet se nejdřív vpravo a pak až vlevo je dost silný zvyk, který se tady vůbec nevyplácí, ale zároveň se ho moc nedá zbavit. Fakt je potřeba se dívat nejdřív vlevo.
Ve skutečnosti je ale každá křižovatka trochu jako laser game. Svítí zelená a červená světýlka, nevíte, ze které strany vás někdo sejme a pokyn k přecházení, který doprovází zeleného panáčka, zní asi jako “pjuuu” – poslechněte si to. A červená na semaforu tady navíc má podobný význam jako v Itálii – můžete jet, ale určitě pojede i někdo jiný, takže opatrně.

Doubledeckery

Každý den tady zažíváme spoustu nových věcí, které by se nám jinde přihodily jen stěží. Samotná jízda dvoupatrovým autobusem je bezva. Ale když si dáte dvě konvičky čaje s mlékem a pak si vylezete nahoru, kde se to kymácí, bude vám špatně, to jsem už vyzkoušela.
Ve všech autobusech je Wi-Fi, to je fajn. Míň fajn je to, že pod dvě eura se tady člověk nesveze. Ani tramvají. Tramvajové linky jsou tu dvě, když kolem mě nějaká jede, říkám si, že to jsou ti bohatí…
Autobusy tady nejezdí nijak zvlášť podle jízdního řádu, ale prostě tak nějak jedou. Všechny zastávky jsou na znamení, a znamení dávají většinou všichni, kdo chtějí nastoupit. Takže na zastávce stojí za sebou třeba šest lidí a všichni mávají. Řidiči jsou tady moc milí, je slušné je pozdravit a při vystupování jim poděkovat. Jsou tak ochotní, že zastaví skoro kdekoli, třeba i uprostřed pole. Mrzuté je, že když na zastávce stojí jiný autobus (nebo prostorem zastávky jede kolo), autobus často prostě jede dál. Většinou za ním jede nějaký další se stejným číslem, který zastaví. Je to tajemné a ještě jsme neodhalili, jak to vlastně přesně funguje.

Kola

A protože městská je na nás moc drahá, chodíme hodně pěšky. Takový ten zdravý limit 8 000 kroků plníme od příjezdu téměř denně. Ale hlavně jezdíme na kole. Už se nám moc nestává, že bychom jeli po špatné straně. Dublin je k cyklistům vlídný, skoro všude jsou cyklostezky nebo aspoň cyklopruhy a na kole se tu pohybuje obrovská spousta lidí. Jezdí i v dešti (už jsem se tu taky dozvěděla, že není špatné počasí, jenom špatné vybavení). Naše kola jsme si nechali poslat jednou ze zásilkových služeb, ale než přijedou, používáme sdílená, něco jako Rekola, ale tady se to jmenuje Blepper Bike a Just Eat Bike (když se spletete a ptáte se na Eat me Bike, místní jsou zmatení). 

Auťáky

Když jsme se stěhovali od Simona do nového bytu, nechtělo se nám všechny ty kufry tahat autobusem, takže jsme poprvé využili i sdílené auto. Přímo před našim novým domem totiž parkuje GoCar. Martin řídil vlevo! Dovedete si představit, že řadíte levou rukou? Já řadím celkem blbě i pravou!