Libor a Lucie

A je to tu. Přes veškeré útrapy brzkého ranního vstávání a za významné podpory kafe zakoupeného na brněnském nádraží se ocitáme na vídeňském Flughafen. Po nutných procedurách (a půlhodince s Úžasňákovýma) konečně a nic netušíce nastupujeme do letadla směr Dublin. Letadlo se při vzletu jen natřásá, ostatně „jemný vánek“, který vane, mu nedává moc na výběr. Stejně jako po tříhodinovém letu, kdy normální přiblížení k runway nepřipadá v úvahu, a šťastlivci u okýnek mohou pozorovat, jak letadlo šikmo přilétá k přistávací dráze a srovnává až těsně před dosednutím. Ti méně šťastní se pak mohou alespoň na mapě pokochat dráhou letu a oklikou, kterou jsme kvůli frontě čekajících letadel museli absolvovat.

Odměnou za zdárně dokončený let je nám chladné, deštivé irské počasí, které motivuje k okamžitému návratu do letadla, nebo tak maximálně ještě k přesunu do nejbližší kavárny. A realita nebyla moc vzdálená. Po adrenalinovém shánění autobusu, který by nás dostal pryč z letiště, jsme měli náladu tak akorát zalézt někam do tepla. Takže oběd, následoval přesun o pár ulic na kafe a pak teda aby se neřeklo (a neplýtvalo jízdenkami) pěkně po svých směr náš náhradní dočasný domov u Viciánů. Po cestě jsme měli možnost obdivovat maličké obchůdky a domečky, když v tom náhle Libor říká „To je Martin.“ A tak jsem se seznámila s Martinem. Ten zrovna naproti nám spěchal do obchodu a jelikož jeho drahá žena ještě nebyla doma, byly nám svěřeny klíče a byli jsme posláni napřed se slovy „a chovejte se jako doma“. Tak se stalo, že jsme byli doma dřív než domácí. V útulném bytečku povel „Chovejte se jako doma.“ nebyl žádný problém. To, že s tím přijdou i takové peripetie jako „uvař si sám“ a „od nádobí se nehneš“, mohl těžko někdo očekávat :D. Ale teď vážně. Rodinka nás přijala velmi vlídně, posezení v suchu a teple na gauči, povídání a kyblík zmrzliny (alespoň pro jednu mlsnou paní a ještě mlsnější slečnu) bylo přijato s povděkem. Prostě ideální zakončení dne.

Den druhý – a mohlo se začít objevovat. Krásy Irska jako je zima, spousta vody co padá z nebe (a u nás bychom nebe mohli ždímat a nic), tráva, která je tu opravdu zelenější a autobusy, které si jezdí tak nějak kdoví jak, hlavně co nejvíc neočekávatelně a už vůbec ne podle jízdních řádů. Ale pokud člověk pomine to, že je několikrát za den z půlky mokrý (dobrá rada do života – ne, opravdu nejezděte do Irska s jedním malým deštníkem pro dva lidi), není tu vlastně tak špatně. Díky chladnému počasí člověk objeví fajn místa s dobrým jídlem. A skvělé kavárny s parádními zákusky jsou taky pomalu na každém rohu, takže si to usychání může člověk náramně zpříjemnit. A když zrovna nelije jak z konve, dá se celkem hezky trajdat po městě. Pokud jste fanoušci vikingů, mohla by se vám líbit Dublinia. Pokud jste spíš na knihovny a rádi si o nich čtete, určitě stojí za úvahu návštěva Book of Kells na Trinity College. Tady stojí za návštěvu i samotný areál, jako bonus tu mají fajn záchody, zdarma a volně přístupné a pro studenty eduroam – úspora dat při vymýšlení kam dál není k zahození. My jsme ale měli jasno. Teplo domova nás už lákalo a vyhlídka na lasagne taky. O tom, že je dostaneme naservírované na stříbrném podnose, jsme si ale mohli nechat jenom zdát. Pěkně nástup do kuchyně a Klárka jenom dirigovala. A že jí to šlo. Dokonce i z gauče zvládala zachraňovat, v čem byla bezradná obsluha sporáku. Takže nakonec vše celkem dobře dopadlo. Akorát se čtvrteční večeře odsunula na páteční oběd.

Den třetí – kdo neholduje velkým městům, nechť se vypraví vlakem po pobřeží do městečka Greystones. V parku tam mají ideální lavičky na snězení oběda z krabičky. No, a když už je těch 11°C a pršet má až za 20 minut, není nic lepšího, než se zastavit v maličké cukrárně na zmrzku. A pak už nic nebrání vydat se na Cliff walk až do Bray. Je to nenáročná, ale nádherná trasa, kterou si člověk užije za každého počasí (vyzkoušeno). Když ale vyleze sluníčko a začne příjemně hřát, je to přeci jen o něco příjemnější, než čvachtání v blátě za deště. Pro milovníky kytek a výhledů na moře doporučujeme čas, který normálně potřebujete na ujití cca 8 km, násobit asi dvěma a s tím počítat…pro jistotu (taky vyzkoušeno). Před odjezdem vřele doporučujeme vyzkoušet mrkvový dort v kavárničce v Bray na pobřeží, kde navíc najdete kamenitou pláž na procházku. No a jak jinak zakončit páteční den než návštěvou hospůdky v Dublinu. Akorát najděte v pátek večer místo pro 4 lidi. Ale když se chce, všechno jde. Stejně to vzhledem k večernímu hokejovému zápasu bylo rychlopivo. A pak hurá k Viciánům – na hokej a bramboráky.

Den čtvrtý – začínat den palačinkami… pro někoho vysněná snídaně, pro Klárku s Martinem běžné sobotní ráno. Ještě že se o tuto tradici dělí i s návštěvami. Venku se počasí celkem umoudřilo, příjemných 12 °C a sluníčko přímo vybízí k podniknutí výletu, třeba na Howth. A když už je člověk u té louže, tak aby si jí taky trochu užil. Třeba výletem na lodi, na kterou nás naši hostitelé vzali pohoupat. Návštěva starého kostelíka, tradiční Fish and chips na lavičce mezi nenasytnými racky nebo návštěva muzea dopravy je pak už jen dalším vylepšením povedeného výletu. A na závěr dne jsme se dočkali i naservírovaných těstovin s krevetami, které se paní kuchařce fakt moc povedly.

A den pátý – tak už to konečně balíme. Ještě zaběhnout na mši, bez chlapů pěkně v klidu zkontrolovat co nabízí místní charitativní sekáč, nacpat se na cestu úžasnými burgery, které si vzal tentokrát na starosti Martin a byt Viciánů konečně nabývá své původní podoby. Bez obrovské nafukovací matrace uprostřed obýváku a dvou přistěhovalců, kteří napapaní, spokojení a plní zážitků vrací se zpět do své vlasti.
Tito dva přistěhovalci tímto svým hostitelům za vše moc děkují a těší se na další setkání.