Tenhle příběh je tak neuveřitelný, že kdyby se mi nestal, nikdy bych nevěřila, že se někdy někomu stane. Povedlo se mi převést si státní sociální podporu (čili dávky) sem do Irska, a to během jednoho týdne. Takhle nějak to bylo:

Ke konci října jsme s Martinem svorně dali našim zaměstnavatelům výpověď a hned na dušičky jsme se šli přihlásit na úřad práce. Možná si říkáte, jestli jsme něco takového měli zapotřebí. Měli. Jednak si člověk snadno přijde k pár korunám z podpory, úřad za nás zaplatí listopadové zdravotní pojištění, a ještě navíc budeme mít nový společný zážitek. Ty jsou bezva, máte pak na co vzpomínat. Třeba jak jsme se u čtyř okýnek pro cizí jazyky ve formuláři hihňali, že to je málo, že se nám tam nevejde hebrejština a latina.

V kanceláři vládla nespravedlnost. Martin měl o papír míň než já a byl pochválen, jak je vzorný, a protože se jistě brzo někde zaměstná, ani nemusí chodit na informační schůzku. Já jsem s jedním papírem navíc oproti němu dostala vynadáno, že mi dva jiné chybí, a jestli nepřijdu na informační schůzku, tak mě skartují. A musím se předem omluvit a pak ještě doložit, že jsem měla lepší zábavu (třeba přijímací pohovor nebo operaci kýly).

Na informační schůzce jsem se dozvěděla, co dělá syn a dcera úředníka, který schůzku vedl, a co dělal on, než začal pracovat na úřadě. Vyslechla jsem si spoustu zábavných historek z praxe zaměstnávání nezaměstnatelných, ale hledání práce se to nijak zvlášť netýkalo. Takže jsem šla domů napsat e-mail pánovi, který mě měl na starost, že se mi rýsuje, že dost brzo odjedu do ciziny, a co s tím uděláme. To jsem ještě nevěděla, jak moc je tenhle pan Karel fantastický. Vážně. Následující den mi volal, že si mě zařadí co nejvýš na hromadu svých papírů, a až mi systém přidělí evidenční číslo, spočítá mi nárok na dávky a ozve se, co dál. O tři pracovní dny později volal, že mám přijít vyplnit papíry a odnést je na krajsou pobočku. Vypadá to banálně, ale běžně se dva týdny čeká jen na přidělení evidenčního čísla, a o nějakém transferu do ciziny se začíná uvažovat až po 40 dnech. Takže všechna čest tomuto kompetentnímu, ochotnému a superskvělému člověku. Bez něj by se to nepovedlo. Všechno se to dalo zrychlit, protože jsme měli vážný důvod (a tím nemyslím letenku s datem následujícího dne, ale fakt, že manžel v zahraničí nastupuje do zaměstnání a pro blaho rodiny je zřejmě lepší, když budeme na stejném konci světa).

Na krajské pobočce jsem jen předala papíry a dozveděla se, že se mám do sedmi dnů nahlásit na irském pracovním úřadě, předat jim tam formulář U2 a pak se ozvat, jak to šlo. A jednou za měsíc poslat e-mail, jak to jde s hledáním práce. Prý měsíčně stačí pohovor u 3-5 firem, ale kontrovolat to prý rozhodně nikdo nebude.

Úředník na místním pracáku byl celkem milý zrzek. Říkal, že až si něco najdu, mám mu to přijít říct. Nic víc. Takže jdu hledat dál, právě jsem viděla inzerát na práci snů, hledají modelku svatebních šatů. Kdyby mi nechybělo asi tak 25 cm výšky, rozhodně bych to zkusila.