Rozhodli jsme se, že pojedeme na výlet k moři, když už nám místní autority umožňují vzdálit se od bydliště na celých 20 kilometrů (pod podmínkou, že nepřekročíme hranici našeho hrabství, což se nám celkem těsně povedlo splnit).

Týden jsme o tom mluvili, že si půjčíme auťák a v sobotu večer vyrazíme na jeden kratší výlet a v neděli na delší. Naposledy jsme jezdili v autě po Česku, takže když jsme Annu cvičně šoupli do sedačky, hlasitě protestovala, že cestovat ve svěrací kazajce nebude, jelikož její miminčí vajíčko ji už nepojme, ačkoli by měla mít ještě aspoň dvě kila rezervu. Takže jsme jí ve čtvrtek ráno koupili zbrusu novou sedačku z druhé ruky, která dokonce pípá, když není správně připevněná. Shodou náhod nám ji prodala milá paní z Rumunska, od které má Anna už postýlku. Taková naše dodavatelka dětského zboží.

Nastala sobota, předpověď počasí byla příznivá, a my jsme udělali začátečnickou chybu – věřili jsme tomu. Dopoledních letních 18 °C jsem považovala za stálou jistotu, ačkoli Martin říkal, že se tam ochladilo. A že u moře fouká. A že bude odliv. Dlouho jsme na výletě nebyli, takže jsem asi vyšla ze cviku. Anna jela naposledy autem před půl rokem, takže zapomněla, jak se to dělá, a polovinu cesty vřískala.
Když jsme přijeli k moři, byla tam klemra, moře jsme skoro neviděli, protože byl odliv, všude byly hnusné smradlavé chaluhy a foukal šílený vítr. Předpoveď se rozmyslela a oznámila, že pršet začne za 9 minut. Martin byl viditelně rozčarovaný, když jsem mu oznámila, že k moři nejdu, jelikož je mi zima, a že půjdeme raději do parku, který je sice malý a trochu daleko, ale aspoň to tam nesmrdí. Jediný, kdo si to užíval, byla Anna, jelikož má ráda vítr v pejzech. Nechci říct, že to bylo vyloženě fiasko, ale že jsme vyšli ze cviku, to bylo zřejmé.

V neděli vypadalo počasí slibně, takže jsme si vzali deštník, bundy, pláštěnku na kočár a teplý čaj. Martin říkal, že by rád vyjel co nejdřív, a skutečně jsme asi o dvě a půl hodiny později vyrazili směr Malahide. Podle našeho očekávání byla Anna takhle po ránu pekelně unavená, takže záhy usnula, to byl slibný začátek výletu. Prošli jsme si zámeckou zahradu, a když se vzbudila, vydali jsme se do motýlího skleníku a botanické zahrady, kam měl Martin vstup zdarma, protože byl den otců. Ten se mimochodem Anna rozhodla oslavit tak, že na něj byla soustavně nalepená a odmítla se od něj hnout, takže jsem jim dělala jen krmiče a šerpu. Ale hlavně jsem poprvé řídila auto s volantem vpravo. Řadicí páka v levé ruce je divná. Byla to silná zkušenost, urazila jsem nejmíň metr a půl, než jsem to přeparkovala, protože Martin už měl Annu v nosítku na břiše. Ani jsem se nemusela podívat z auta ven, tak dobrý je to navigátor.

Bohatý program Annu zmohl, takže to vypadalo, že výlet k moři prospí, ale vzbudila se včas. A vítr u moře ona miluje, snaží se ho chytat do pusy. Moře zblízka se jí ovšem zas tak moc nelíbilo, asi je to moc velká vana, co divně hučí. Ale pohrát si na pláži bylo fajn. Zase létají letadla, i když zatím není nebeský provoz nijak hustý, lidi jsou venku a život se pomalu vrací k normálu.

Když příště neuvěříme předpovědi a budeme připravení na všecko, bude to ještě lepší.