Rádi s Klárou zažíváme nové věci. Jinak bychom se asi před dvěma lety do Irska vůbec neodstěhovali. Na začátku října se nám během dovolené v Česku také podařilo něco poprvé. Zmeškat letadlo do Irska a nakazit se Covidem-19. Naivně doufáme, že si to nezopakujeme, ale zvláště u toho druhého je to za půl roku nebo za rok klidně možné.

Takže jsme pořád tady. Karanténu Martinovi zrušila doktorka slavnostním: "Tak a teď jste volný!" asi za pět minut poledne, protože se jí opět nedalo dovolat. Jelikož jsme už dlouho neměli příznaky, tak jsme hned vyrazili ven, kde zrovna začalo pršet a pršelo nepřetržitě následující tři dny. Třetí den vyšlo slunce a zavřely se kavárny, restaurace a hospody. Takže se toho pro nás vlastně moc nezměnilo, akorát Martin se vrátil do práce. Tedy alespoň vzdáleně.

Do Irska se zatím nevracíme, protože tam nejdřív kompletně zakázali návštěvy doma a potom i vycházet dál než pět kilometrů od domu. Scházet se venku v parku sice možné je, ale v období bouří a hurikánů to není ono. Zatímco tady se v tomto období pouští draci, v Irsku se na podzim spíš věci k zemi přivrtávají.

Martin má ve vlnách homesick (stesk po domově). V létě v Irsku to přišlo poprvé, ale zahnali jsme to Staropramenem, který se dá koupit i v tamním Tescu. Po příletu do Česka přišla druhá, ale obrácená stýskací vlna po irském čaji, pivu, sýru, masu (to měla i Klára) a hlavně srdečnosti. Nejdivnější vlna byla během naší izolace, kdy se Martinovi v Česku stýskalo po Česku. A včera si v Lidlu koupil něměcký stout, který se dá sehnat i v Irsku a vzdáleně připomíná Guiness. Klára se tedy začala obávat další vlny. Ať už homesicku a nebo koronavirové ztráty chuti.

Klára navrhuje vrátit se do Irska, až nám dojdou dovezené zásoby čedaru (zbývá asi čtvrt kila). Martin zase racionálně navrhuje odletět, až dojíme všechny zásoby, které jsme během izolace nalezli na schodech od Klářiných rodičů, a hned hledá levné letenky někdy na jaře příštího roku.

Za aktuální situace, kdy kavárny mají dny otevřených oken, jsme se rozhodli pořídit si kvalitní termo hrnky. Dva týdny jsme vybírali barevné kombinace a když jsme konečně byli docela spokojení, tak se vybrané varianty rozprodaly.

A. si rovnou zabrala ten žlutý a trvá na tom, aby v něm soustavně měla babyccino. To Martin a Klára zásadně odmítají a když to ještě šlo, tak si od A. v kavárnách odsedali, protože oba patři do té skupiny kávových gurmánů, která mléko odmítá z principu.

Během víkendu se nám daří vyrazit na dva výlety. Jsou velmi krátké, což svádíme na A., protože chodí moc pomalu. Ta na nás trpělivě čeká, když se nám nedaří udýchat její "pomalý úprk" za každým zajímavým kamínkem.

V sobotu vyrážíme na Slovanské hradiště v Mikulčicích, odkud míříme zkontrolovat pohraniční stráž na rok staré lávce přes Moravu na Slovensko. Lávka tam byla, i když ji třetí povodňový stupeň dal co proto. Pohraniční stráž asi vzala voda.

Zdroj: Facebook/Slovanské hradiště v Mikulčicích

Nás teda skoro taky.

V neděli vyrážíme na kopec Náklo. Martin se posmívá, že je to nejvyšší hora jižní Moravy, ale v první třetině mu dochází dech a sípe do rytmu děl proti špačkům.

Nahoře se dozvídáme, že Náklo není kopec, ale propast. Martin se obává, jestli v tom případě nebudeme muset jít zpátky k autu zase do kopce.

Večer nás A. dává po takovém náročném víkendu spát hned po zprávách a sama si ještě chvíli potichu v koutku hraje s tamburínou.

Zdroj obrázku v záhlaví: wikimedia.org